Nebo ne? V současnosti jsme již téměř dovršili dlouholetý plán odklidit umění do jemu vymezených hranic, ukrýt ho v galeriích a na chodbách starých paláců a pokud by proboha tento prostor opustilo, pak ho řádně označit a předem upozornit, že se jedná o umění. Umění přestalo být součástí našeho života – nahradila ho estetika designu, reklam, televize. O čem to sakra mluvím? Mluvím o tom, že umění, aby bylo uměním a ne pouze designem, musí mít vztah k tomu, kdo ho pozoruje, poslouchá, kdo je divákem. Umění se nemůže omezit jenom na prožitek té krátké chvíle, kdy ho (v nějaké galerii) sledujete – musí se Vás dotknout, musí Vás donutit o něm uvažovat i potom, co jste opustili galerii. Musí Vás zneklidnit. Pokud však každý náznak umění výrazně označíme a vymezíme čas i prostor pro jeho konzumaci, pak ho stále více vytěsňujeme z našich životů.
Nemoc, kterou dnes všichni trpíme, je panický strach z jakéhokoli zneklidnění. A to zcela spolehlivě pohřbívá umění. Ztohoven narušují klidný chod našich každodenních procesů. Proto musí být potrestáni. Ztohoven nejapně vstoupili do oblasti, o které bychom nikdy neřekli, že by mohla být vytržena ze své stálosti a poklidnosti (přičemž pořad Panorama je právě v tomto ohledu vskutku geniální volbou) – porušili hranice „šokujícího umění“, které jsme vymezili zdmi galerií. Toto „šokující umění“ jsme si nechávali pouze na výjimečné příležitosti – sobotní odpoledne, kdy víme, že večer opět dávají náš oblíbený pořad a budeme se u něj moci patřičně uklidnit.
Netuším, jak bych se v pozici ČT zachoval – vzhledem k celé instituci veřejnoprávní televize by asi bylo dost obtížné prostě jen mávnout rukou nebo dokonce Ztohoven pogratulovat za zdařilou akci. Co však Ztohoven doopravdy způsobili? Čím doopravdy veřejnost ohrozili? Chystáme se je zavřít kvůli tomu, že nějaká babička mohla dostat infarkt? A mohla dostat infarkt?
Neřekl bych, že v tom je ten pravý důvod. Pravý důvod, proč většina veřejnosti umělecké akce Ztohoven nechápe a proč se zdají být tak buřičské a nejapné, spočívá v rozdílných názorech na umění. Ztohoven mají starosvětský přístup k umění – pořád si naivně myslí, že umění by se mělo přímo týkat života každého diváka a že jediný způsob, jak toho v současném společenském přístupu k umění dosáhnout, je právě narušení poklidného chodu jejich každodenních procesů. A jak se zdá, společnost si na svůj poklid jen tak sahat nenechá.