Co se obsahu týče, nedělám si iluze, že bych na těchto stránkách mohl hlouběji proniknout do jakéhokoli problému. Mohu se řídit pouze tím, co sám požaduji od blogu nebo článku – totiž nový pohled na věc. Z toho nevyplývá, že Vám chci říkat vždycky jenom pravdu. Ano, správně – občas Vám budu lhát. Pravdu si prostě musíte zasloužit. Ostatně, neříkali Vám ji rodiče, neříkali Vám ji ve škole, tak proč bych Vám ji měl říkat já?
Zdá se, že jsme se narodili do zatím nejlepší doby, jakou nám historie mohla nabídnout. Což ale neznamená, že je sama o sobě dobrá. Znamená to jenom, že dřívější doby za nic nestály. Společnosti, a zvlášť české společnosti, jde v jejím přežívání pouze o toto přežívání. A přežíváme docela spokojeně. Ale to je tak všechno. Nechci tu tesknit nad tím, že se nezajímáme o „něco navíc“, o jiné hodnoty než jídlo, pití a televizi. Spíš mě zajímá, co toto „něco navíc“ vlastně je a jestli vůbec stojí za to zvedat se kvůli tomu od televize.
Proč se tedy pouštím zrovna do psaní blogu? Jednou jsem si zkusil pracovat. Pár měsíců. Nestojí to za to. Abych to už nikdy nemusel opakovat (je to traumatizující zážitek a nikomu bych ho nepřál), chci se živit něčím, u čeho se člověk nemusí příliš namáhat, od čeho si může kdykoli odskočit na pořádný oběd a po něm se trochu prospat (dvě, tři hodinky, víc ne) a z čeho má dost peněz na to, aby se mohl každý večer rozvalit v křesle se sklenicí daiquiri a středně drahým doutníkem. Slovy Lonestarovými: „Neděláme to přece pro prachy. Děláme to pro balík prachů!“ Ať je tedy oním vysněným zdrojem obživy cokoli, prvním krokem by mohl být právě blog.
Nebo taky ne, člověk nikdy neví.